Jitřní poutník aneb jak to bylo doopravdy

27. října 2010 v 14:42 | Sandra |  Narnie
Fandom: Narnie
Forma: er
Žánr: romantika, shonen-ai, fantasy
Varování: OOC
Pár: Kaspian X/Edmund Pevensie, král Narnie atd.
Poznámka: Moje první povídka na Narnii. Je sladká jako med, tak si o ní nezkažte zuby!



Bouřka. Krásná, plná energie, avšak životu nebezpečná, obzvlášť na moři. A právě na moři nemusí vypadat jako těžké temné mraky, z nichž vystřelují blesky jako šípy. Na moři stačí jen o něco prudší vítr, který napne plachty k prasknutí a moře rozbouří tak, že je loď téměř neovladatelná.
A právě takováto situace nyní panovala na Jitřním poutníkovi. Všichni muži na lodi se snažili, aby se loď nepotopila a aby alespoň přibližně držela směr. Všichni až na jednoho. Ten však věděl, že kdyby se třebas jen pokusil pomoct, jeho posádka by ho zavřela do kajuty, aby se mu nic nestalo. A tak jenom stál na přídi, díval se do divoké vody a snažil se na sebe neupozorňovat. Což se mu dařilo, takže jeho myšlenky měly svobodu. Přesto se však opět stočily směrem, kterým
se ubíraly pokaždé už něco málo přes tři roky.
Bylo to právě před třemi lety, když Kaspian opustil hrad svého strýce a v občanské válce se rozhodl postavit proti němu, na stranu narnianů. A byly to právě tři roky, kdy se do Narnie vrátili a následně ji zase opustili dávní králové a královny. A byl to právě jeden z králů, o pár let mladší a přesto o stovky let starší, ke kterému se neustále stáčely myšlenky mladého krále.
Kaspian moc dobře věděl, že Nejvyšší vládce Petr ani královna Zuzana se do Narnie
již nikdy nevrátí, ale to mu nevadilo. Vlastně za to byl svým způsobem rád. Přílišná pozornost královny Zuzany, kterou ho minule zahrnovala, mu nebyla příjemná. Při tom ale také pamatoval na následující Aslanova slova, totiž že král Edmund a královna Lucie se ještě někdy vrátí. A byla myšlenka, která jeho srdce uchvacovala.
Najednou se na palubě napřímil a do vln se zadíval pozorněji. Zdálo se mu to, nebo… ano! V moři jsou nějací tři lidé. A jeden z nich… ne, to přece nemůže být pravda. Když však Kaspian viděl, že jeden z těch lidí se topí a přitom s sebou stahuje druhého a třetí zmizel pod hladinou hned krátce po nich, neváhal a skočil přes palubu. Neobtěžoval se s křikem. Moc dobře věděl, že jeho určitě vytáhnou.
Přes vlny dostatečně neviděl, ale poznal, že jeden z nich se vyloženě topí a z jedné strany ho sice drží zdatný plavec, z druhé že však doslova visí na někom, kdo se sotva drží nad vodou. Pomohl proto tedy poslednímu zmiňovanému, ale to už jim bylo z paluby hozeno záchranné lano. Společně s druhým dobrým plavcem nejdřív přivázali neplavce, potom následovala dívka, kterou podpíral Kaspian, a pak poslední z topící se trojice. Kaspian sám se nechal vytáhnout až jako poslední.
"Ka-Ka-Kaspiane!" zvolala radostně ona dívka a v tu chvíli Kaspian poznal ji i jejího bratra.
"Lucie, Edmunde! Tak rád vás zase vidím!" Kaspianovi se na tváři objevil srdečný úsměv. Nejdřív objal Lucii a pak na moment spočinul v objetí i s Edmundem. Cítil se šťastný jako nikdy za poslední roky. Král Edmund se přece vrátil! A možná trochu povyrostl, ale jinak se nic nezměnilo. Od rozčepýřených tmavých vlasů, přes jiskřící oči až po vřelý úsměv byl stejný jako před třemi lety. "Ale kdo je váš přítel?" ukázal na chlapce, který klečel opodál, brečel a neustále žvatlal něco nesrozumitelného. Ale i přes to, že byl nad míru neslušný a podrážděný, Kaspianovi náladu nezkazil. Edmund byl zpátky! A tentokrát byl ochotný udělat všechno pro to, aby to nebyla obyčejná návštěva.
Pravda, svým důstojníkům sice řekl, že jejich kajutu si nemůžou vzít, protože ti dva potřebují dostačující prostor na odpočinek, ale jeho úmysly byly trochu jiné. Kajuta úplně vzadu pod hladinou byla velmi malá a dvě visutá lehátka se tam sotva vejdou, ale právě to byl Kaspianův záměr. Za každý "náhodný" dotek byl rád.
Hladina moře se nedlouho poté uklidnila a noc byla tichá a jasná. Eustace, onen takzvaný přítel sourozenců Pevensiových, skoro celý den nevylezl z kajuty a Lucie si šla brzy lehnout s tím, že to na ní byl velmi náročný den. Většina posádky byla v podpalubí a Edmund s Kaspianem tak osaměli.
"Omlouvám se," začal tiše Edmund. Nechtěl porušovat to až mystické ticho, ale tohle říct musel. "Za Eustace."
"Neomlouvej se, nemůžeš za něj. Na víc, jste tu vy dva a to ho vyvažuje," dobrá, Lucie pro něj sice tolik neznamenala, ale za Edmunda by snesl třebas i tisíc Eustaců.
Bylo to tak už docela dlouho. Když Edmunda poprvé viděl, zaujaly ho jiskry v jeho očích. A vlastně už před tím ho čímsi ohromil. Už když poslouchal příběhy o dávném králi Edmundovi, který nejdřív sice sloužil Bílé čarodějnici, ale potom se vrátil na dobrou stranu, tak ho obdivoval. Obdivoval ho za statečnost a výdrž, kterou musel prokázat, když po tom, co prožil, šel proti ní. A obdivoval i jeho osobité kouzlo, díky kterému se změnil a díky kterému pak moudře a spravedlivě vládl. A od tohoto obdivování a okouzlení to bylo už jen krůček k lásce. Krůček, který před třemi lety nevědomky udělal.
"Je tu nádherně," změnil najednou téma Edmund. Kaspian se lehce natočil, aby na něj měl dobrý výhled. "Čistý vzduch a jasná obloha. Chybělo mi to," vítr mu lehce cuchal vlasy a oči mu svítily vzrušením. "Jsem rád, že tu jsem," dodal už o něco tišeji.
"Já taky," souhlasil s úsměvem Kaspian. Edmund se na něj otočil a na moment se zarazil. Ten úsměv a pohled, který mu Kaspian věnoval, zářil. Zářil čímsi… silným a magickým, přes to pro Edmunda neznámým. Cítil, jak se mu do hlavy hrne krev, i když vlastně nevěděl proč. Urychleně stočil svůj pohled zpátky na moře a hvězdy. Cítil se roztřesené a divoce bijící srdce, lehce se třesoucí ruce i neustupující červeň ve tvářích. Nechápal nic z toho, ale domyslel si, že to všechno nějak souvisí s Kaspianem.

"No, řekl bych, že bysme si měli promluvit," spustil další den ráno Kaspian, když se on, sourozenci Pevensiovi i Eustace sešli na snídani. Poslední jmenovaný se mračil a po všech kolem házel zamračené pohledy.
"To tedy ano," souhlasil Edmund a vzhlédl. Jeho pohled se setkal s tím Kaspianovým. A tyto temné tůně ho lapili. "Hlavně o čase. Podle našeho času uplynul rok od chvíle, kdy jsme se s tebou rozloučili. To bylo těsně před tvou korunovací. Jak dlouho je to v Narnii?" přestože mluvil v klidu a plynule, byl si vědom toho, že jejich pohledy jsou v sobě pevně zaklesnuté a že se propadá hloubš a hloubš. A že ho znenadání polévá vlna horka.
"Přesně tři roky," bylo jediné, co na to Kaspian řekl. I on si plně užíval hloubku čokoládových očí. Viděl v nich radost, že je Edmund zpátky ve své zemi. A možná i že se setkal s Kaspianem…?
"a všechno je v pořádku?" zeptal se poněkud opatrně Edmund. Kaspian se pousmál. Viděl na něm, že když mu není po boku Petr, není si tak docela jistý svým postavením. Což by se pro Kaspiana mohlo stát výhodou.
"Nemůže to být lepší. Mezi telmařany a původními narniany konečně zavládl mír a ty obry, co nás neustále obtěžovali na severní hranici, jsme loni v létě tak vypráskali, že nám teď platí léno. A nechal jsem tam za sebe vynikajícího regenta-Dýnila, toho trpaslíka. Vzpomínáte si na něj?"
"Starý dobrý Dýnil," zasmála se Lucinka, díky čemuž sebou oba chlapci trhli. Jejich pohledy se od sebe odprostily a oni v první chvíli jen nechápavě mrkali. Úplně zapomněli kde jsou a kdo je s nimi. Přestože informace navzájem si podané vnímali, mnohem víc na ně působil hlas toho druhého než sdělované informace.
"A kam vlastně plujeme?" znovu vzhlédl Edmund, tentokrát si však dal dvakrát záležet, aby se nepodíval Kaspianovi přímo do očí.
"No… možná si pamatujete, že když jsem byl malý, poslal Miráz sedm přátel mého otce zkoumat neznámá Východní moře za Osamělými ostrovy."
"A nikdo z nich se už nevrátil," přikývla Lucinka na znamení, že si to pamatují. Edmund nereagoval. Ve své snaze vyhnout se svým pohledem tomu Kaspianovýmu nedopatřením sjel na dva růžové polštářky v podobě královských úst. A nyní je jen oněměle sledoval.
"Přesně tak," usmál se Kaspian a Edmundovi tváře samovolně nabraly narůžovělý nádech. "S Aslanovým souhlasem jsem v den své korunovace přísahal, že pokud nastolím v Narnii mír, sám se vydám na moře a budu se rok a den plavit k východu, abych našel otcovy přátele a nebo se dozvěděl, jak zemřeli, a pomstít je, pokud to půjde. To je můj hlavní záměr, ale tady Rípčíp doufá v něco ještě odvážnějšího," kývl na jmenovaného. Edmund se silou vůle donutil zadívat na myšáka s kordem.
"Odvážného jako já sám," prohlásil hrdě Rípčíp. "Proč bychom nemohli doplout až k samotnému východnímu okraji světa? A zjistit, co tam najdeme? Myslím, že tam leží Aslanova země."
"No ne, tak tomu tedy říkám myšlenka," vydechl Edmund. Pomyšlení na ten dlouhý čas, který by v tomto případě strávil s nynějším králem Narnie, ho zvláštně rozechvívalo.
"A ke jsme vůbec teď, Kaspiane?"
"To ti řekne líp kapitán než já," Kaspian i všichni ostatní se otočili na jmenovaného, který už vytahoval mapu.
"Doteď jsme měli dobrý vítr. Stavili jsem se v Galmě, kde místní vévoda pro jeho Veličenstvo uspořádal veliký turnaj. Připadalo nám, že vévoda by rád, aby se královské Veličenstvo oženilo s jeho dcerou," Edmunda cosi píchlo v levé části hrudníku a jeho obličej se samovolně stáhl do zamračeného výrazu, ale nikdo si toho nevšiml. "ale nakonec z toho nic nebylo," Edmundovo srdce poskočilo radostí a zachmuřený výraz z jeho tváře zmizel.
"Šilhá a je pihovatá," vysvětlil to Kaspian a Edmund se spokojeně usmál.
"Pak jsme kvůli nepřízni počasí pluli celé čtyři dny do Terebintie, ale kvůli epidemii jsme nemohli přistát. Přesto jsme v bezpečné vzdálenosti od města zastavili a doplnili zásoby. Další tři dny jsme čekali na příznivý vítr, abychom mohli vyplout k Sedmi ostrovům. Osmý den jsme dorazili na nezápadnější z nich, kde nás skvěle hostili a poskytli potřebné zásoby. Od tamtud jsme vyrazili před šesti dny a při této rychlosti počítám s tím, že Osamělé ostrovy spatříme pozítří."
"A po Osamělých ostrovech?" ptala se Lucinka.
"To nikdo neví, Veličenstva," odpověděl kapitán. "Tedy, pokud místní…"
"Za našich časů nevěděli nic," zavrtěl hlavou Edmund.
"Pak tedy za Osamělými ostrovy začne opravdové dobrodružství!" poskočil nadšeně Rípčíp.

Další téměř dva dny probíhal v takovém klidu a pohodě, jak to jen na moři jde. Tedy, s výjimkou neustálých Eustachových připomínek a kousavých průpovídek, ale ani Edmund ani Kaspian nebyli ochotní nechat si jím kazit náladu. Dělali teď vše společně. Hráli šachy, cvičili se v boji (i když to spíš z rozmaru než z potřeby( a povídali si o starých časech. Vlastně, Kaspian Edmunda neustále přemlouval k tomu, aby mu vyprávěl o Narnii v jeho časech. Nedělal to jen kvůli Edmundově vyprávěcím talentu (který byl samozřejmě neopomenutelný), ale také kvůli tomu, že jakmile se Edmund pustil do vyprávění, jako by se myšlenkami vracel do té doby. Nedával pozor na přítomnost a Kaspian ho mohl beztrestně pozorovat.

"Země!" slyšeli třetí den od svého nalodění poprvé křik z koše. Všichni, kdo zrovna neměli co na práci na lodi, se seběhli na příď. Před nimi jako nízký zelený kopec vystupující z moře ležel nejbližší z Osamělých ostrovů, Felimat, a kousek dál za ním byly vidět i šedé svahy Doornu.
"Budeme zde zastavovat, vaše Veličenstva?"
"Nemyslím si, že by to mělo nějakou cenu," zavrtěl hlavou Edmund. "Za našich dob se na Felimatu prakticky nežilo. Veškerý život byl na Doornu a částečně také na Avře. Když obeplujeme tenhle mys, bude to už jenom kousíček k hlavnímu přístavu."
"To mě mrzí, že nepřistaneme na Felimatu," posteskla si Lucie. "Vždycky se tam nádherně a poklidně procházelo."
"A mohli byste nás tady vysadit a nalodit zase na druhé straně?" otočil se Kaspian na kapitána. "Taky bych si rád protáhl nohy."
Co ani jeden z nich netušil bylo, že právě na tomto ostrově nyní na chvíli zakotvili obchodníci s otroky. A tak, když se procházeli bosýma nohama po příjemné měkké trávě, spatřili tuto skupinku a vydali se k nim. A tak se ani nenadáli a dávný král Edmund, dávná královna Lucie, nynější vládce Narnie i jejích držav Kaspian, udatný myšák Rípčíp a dokonce i ten protiva Eustace se stali zajatými otroky jejich obchodníka Puga.
Cestou do Úzkého přístavu, hlavního města Osamělých ostrovů, však narazili na nečekanou překážku v podobě muže, který je rozdělil. A když Kaspiana od nich odvázali, tak teprve v tu chvíli pocítil Edmund opravdové zděšení. Srdce se mu divoce rozbušilo strachem, ale ne strachem o sebe samého.
"Hlavu vzhůru! Všechno určitě nakonec dobře dopadne, Zatím nashledanou," přestože Kaspian snažil hrát veselou a optimistickou náladu, srdce se mu svíralo strachy, když viděl bledého a poněkud vyděšeného Edmunda. Měl chuť je tam všechny zkopat do kuličky a veleváženého krále sevřít do náručí. Ale netroufl si na to. A tak jenom tiše a bolestivě sledoval, jak se od nich skupinka vzdaluje.
"Nemusíš se mě bát, chlapče, budu s tebou zacházet dobře. Koupil jsem tě kvůli tvé tváři. Někoho mi připomínáš."
Přestože si pak kaspian vyslechl celý příběh lorda Berna (protože to on byl ten muž) a hodně pomohl vytvořit plán,který měl jediný účel, a to záchranu všech zajmutých Pugem, jeho roztěkané myšlenky se neustále vracely k tomu vyděšenému bledému obličeji, který se mu vryl do paměti bolestivou silou. A když si šel večer lehnout, aby byl ráno připraven na akci, dlouho nemohl usnout. Neustále musel myslet na to, jak je asi zacházeno s Edmundem.

Přestože věděl, že při rozhovoru s místodržícím Ostrovů by měl zcela vnímat, aby kdyžtak mohl rychle zareagovat, nedokázal své mysli poručit vrátit se od černovlasého mladíka zpátky do místnosti. Co když už bude mimo Ostrovy, až se konečně dostane na trh s otroky? Sám si moc dobře uvědomoval, že kdyby byl jedním z kupců, udělal by cokoliv pro jeho získání a pak by neprodleně zmizel. Zatřepal hlavou nad svými myšlenkami.
Když vešel do té příšerné budovy, měl chuť okamžitě najít Edmunda, a kdyby byli někde poblíž tak i Lucii a Rípčípa, a okamžitě zmizet.
Jakmile se vypořádal s Pugem, okamžitě se začal rozhlížet kolem. Jako první k němu přiběhla a objala ho Lucie a hned na to před ním zasalutoval Rípčíp. Lehce Lucince její objetí opětoval, ale jeho oči dál těkavě prohledávaly dav. Uklidnil se teprve ve chvíli, kdy spatřil šťastnou, i když trochu pobledlou tvář.
"Edmunde!" zvolal ulehčeně. "Jsi v pořádku?" chytil jeho dlaň do těch svých, jako by tím dotekem dokázal uklidnit své splašeně bijící srdce.
"Teď už jo," usmál se na něj a pevně mu ruku stiskl. Nedokázal slovy vypovědět, jak se mu ulevilo, když Kaspiana viděl živého, zdravého a dokonce v královském ošacení. Tak se mu ulevilo, že se staršímu mladíkovi nic nestalo, že dočista zapomněl na svůj vlastní strach, který ho až do teď svíral.

A ten samý strach se mu vrátil ještě týž den, pozdě večer na Bernově panství. Všichni se bavili, všichni jedli a pili na poctu nového vévody. Jenom Edmund se uprostřed sebral a nikým nepozorován se posadil na vrchol nedalekého kopce, ze kterého se díval na širé moře. Tedy, alespoň si myslel, že je nepozorován. Ve skutečnosti ho nepřetržitě sledoval pár temných očí.
"Děje se něco?" překvapil ho tichý hlas a ruka na jeho rameni. Překvapením sebou trhl a otočil se. Jeho pohled se setkal s pohledem dvou nekonečných temných tůní. Cítil, jak divoce mu bije srdce a teplou dlaň na svém rameni. A v hlavě se mu neustále opakovala Kaspianova otázka. Děje se něco? Rozum mu našeptával že ne, ale srdce s divokou nezkrotností křičelo do světa že ano. "Edmunde?" zeptal se opatrně Kaspian, když chlapec delší dobu mlčel.
"Já nevím," zašeptal zoufale, zavřel oči a otočil se zpátky k moři. A i když oči znovu otevřel, neviděl moře. Viděl jednoho chlapce v snad tisíci situacích. Zpoceného a vystrašeného, když se viděli poprvé. Překvapivě odhodlaného před velkou bitvou. Naprosto vyčerpaného, ale zároveň kompletně šťastného po té samé bitvě. Smutného a zamlklého, když se měli všichni sourozenci Pevensiovi vrátit do svého světa. Edmund si tenkrát myslel, že je to kvůli Zuzaně. A už tenkrát se mu tato myšlenka nelíbila. Opět toho samého chlapce s odhodláním a nasazením, s kterými je zachraňoval. Tvář rozzářená štěstím, když zjistil, koho vlastně zachránil. Nadšení, s kterým ho přemlouval k vyprávění dávných příběhů. A nakonec, ze všeho nejdýl, ho viděl přesně tak majestátního a dokonalého, jako když dneska vešel do budovy, kde se konal trh s otroky. Věděl, co s ním je, věděl to už dlouho. Ale nechtěl si to přiznat, takže… "Nevím," zamumlal znova.
Kaspian ho bedlivě pozoroval, ale nemohl přijít na to, o čem tak hluboce přemýšlí. Poznal to podle jeho čokoládových očí, které se zdály být ještě hlubší než jindy. A z nich taky nějakým zvláštním způsobem vyčetl, že teď je čas na sázku. Z očí a narůžovělých rtů, které měl Edmund z neznámých důvodů lehce pootevřené.
"Edmunde?" nadhodil lehce a rukou na jeho rameni jemně zatlačil tak, aby se k němu černovlásek otočil čelem. Nedal mu však příležitost k mluvení. Něžně se vpil svými rty do těch jeho a opatrně ho ochutnával. Svou ruku přesunul z jeho ramene na tvář, která nyní téměř hořela, a něžně ji hladil. Bál se jeho reakce, ale tento okamžik si vychutnával víc než kdykoliv dřív cokoliv jiného.
Edmund tam seděl, nechal se líbat a pokoušel se porozumět svému tělu. Srdci, které cítil všude a které mu bolestivě tepalo v hlavě, horkosti, která se mu nahrnula do tváří, a divokým motýlům, kteří se mu rozletěli v břiše a přinášeli mu ty nejslastnější pocity. Ale hlavně se rozhodoval, který hlas má poslechnout. Tiché šeptání rozumu, na který byl doteď spoleh a nyní mu říkal, že tohle je špatné, zvrácené a že se má okamžitě bránit, nebo divoké výkřiky srdce, které až do teď mlčelo, ale nyní se mu křikem snažilo doslova vtlouct do hlavy, že tohle je přesně to, co chtěl, na co čekal, a že si takovou příležitost nesmí nechat proklouznout mezi prsty. Byl zmatený a zoufalý, ale pod něžným dotekem Kaspianových měkkých a poddajných úst hlas jeho rozumu slábl, až se vytratil docela, a kontrolu nad jeho činy převzalo srdce. Položil se do Kaspianovi dlaně na své tváři, zavřel oči a opatrně, nejistě pohl rty.
V tu chvíli se Kaspianovi sevřel žaludek radostí a on opatrně, aby Edmunda nevyděsil, vsál jeho spodní ret do jeskyně svých úst. Od Edmunda se ozvalo tiché zakňučení a on samovolně pootevřel rty a lehce vystrčil jazyk. Přejel jím po kontuře Kaspianova horního rtu a pak se zase stáhl.
Ochutnávali se opatrně, s jistou zdrženlivostí a obrovským kusem něhy. Ani si neuvědomovali, že jsou si čím dál blíž a blíž, až Kaspian klečel a Edmund se k němu skoro až zoufale tiskl. Jejich mysl úplně ovládla přítomnost a nezaměnitelná vůně toho druhého.
Ač neradi, po nějaké době se od sebe museli odtrhnout. Kaspian si chtěl podrobně prohlídnout Edmundův obličej, ale neměl k tomu příležitost. Dřív než stačil cokoliv udělat, byl lapen do dvou čokoládových hloubek a on se od nich nedokázal odtrhnout.
Nemluvili. Jednak ani jeden z nich nemohl přijít na nic, co by teď měl říct, a pak nechtěli rušit to až magické ticho mezi nimi.
Tuto lehce napjatou chvilku vyřešil Kaspian tím, že si Edmunda přitáhl do pevného objetí. Ani zdaleka se to nepodobalo tomu, které předvedli úplně promočení na palubě Jitřního poutníka. Tohle objetí bylo plné zoufalství, něhy a doteď potlačované lásky. Edmund se k němu natiskl jak jen mohl a pevně ho objal kolem pasu. Už nikdy, nikdy se ho nechtěl pustit a vzdát se tím té hřejivé náruče.
"Co teď?" zamumlal o několika dalších úderech srdce Edmund. "Co bude teď, Kaspiane?"
"Teď…" Kaspian se odmlčel. Nevěděl, co bude dál, ale nechtěl se svého nově objeveného a dobytého pokladu vzdát. "Teď se vrátíme a…"
"Nebudem to nikomu říkat!" odtrhl se od něj Edmund natolik, aby mu viděl do očí. "Prosím, Kaspiane, že to nebudeme nikomu říkat?" Kaspian v jeho očích viděl zvláštní strach a zoufalství.
"Pokud nechceš pokračovat, pak…" řekl se zvláštní bolestí v srdci.
"Ne ne, to neříkej!" položil mu rychle prst na rty Edmund a zatvářil se vyděšeně. Chtěl pokračovat, tak moc chtěl! Ale byli v něm předsudky zaryté ještě z jeho světa. Vždyť-jsou to oba kluci! A to nejde, to je zvrácené a špatné! "Já… chci být s tebou. Opravdu moc! Ale… může to být, prosím, naše tajemství?" Kaspian to nechápal. Ale v Edmundově očích viděl kromě nekonečné lásky a oddanosti také strach. A pokud se tento strach zmenší tím, že jejich vztah bude jejich tajemství, nic proti tomu neměl.
"Dobrá. Bude to naše tajemství."

Po třech týdnech, strávených na Osamělých ostrovech kvůli doplnění zásob, se Jitřní poutník opět vydal na cestu. A přestože sï ne jeden námořník všiml, že králové se občas někam ztratí a pak se vrátí třebas až po několika hodinách, nepřikládali tomu nijak zvláštní význam. Konec konců, jsou to králové a v ne jedné bitvě už dokázali, že se o sebe dokáží postarat.
A ti dva si takovéto chvilky neuvěřitelně užívali. Nepotřebovali ke štěstí mnoho, stačil jim jen osamělý koutek, kde mohli spolu být jen oni dva a užívat si vzájemné blízkosti. Ale jak vypluli, tyto chvilky, stejně jako jejich polibky a láskyplné objetí, se staly vzácnými, neboť loď byla malá a kajutu sdíleli s Eustacem.
Navíc tu byly mnohem naléhavější problémy, které museli řešit. Nejdřív bouře, která je hnala celých dvanáct dní, a hned po tom zase bezvětří a obrovská vedra, která všechno jen stěžovala, neboť nevěděli, jak daleko je to k další pevnině a měli jen omezené zásoby.
Ale abych to zkrátila, jejich cesta byla plná nebezpečí a různých dobrodružství. Konec konců, jako vždycky, když se do Narnie dostane někdo ze světa lidí. A v průběhu těchto dobrodružství se Eustace změnil ze starého bručouna na příjemného společníka a dobrého kamaráda, všichni unikli obávané mořské obludě, objevili jezírko, které všechno proměňuje ve zlato (a zakázali sami sobě o něm komukoliv říkat), Lucinka opět prokázala, že má dobré srdce, objevili ostrov, kde se všechny sny stávají skutečností (což je tak vyděsilo, že několik dalších několik hodin téměř nemluvili) a dorazili na zvláštní ostrov, kde se každý večer znovu prostíral stůl pro ty, kdo dopluli až sem. A v průběhu toho našli všech zbývajících šest lordů.
Na posledním jmenovaném ostrově byli příjemně přijati hvězdou na odpočinku a jeho dcerou. A právě tam se dozvěděli, že dopluli na začátek východního konce světa.
V průběhu celé plavby si Kaspian s Edmundem pokaždé našli alespoň kousek času pro sebe navzájem, neboť jejich zamilovanost den za dnem sílila. A tak teď, když se Jitřní poutník připravoval na poslední vyplutí směrem na východ, se nikým nepozorováni procházeli v odlehlých částech ostrova.
"Měl bys Rámandúově dceři slíbit, že se vrátíš," prohodil po dlouhé chvíli ticha Edmund. Kaspian se zastavil a pevně sevřel jeho ruku ve své.
"Co to říkáš?" zeptal se překvapené. Edmund se k němu otočil čelem.
"Měl bys Rámandúově dceři slíbit, že se vrátíš," zopakoval znova. Jeho oči byly plné odhodlání, ale i bolesti.
"Edmunde ty… tohle nemyslíš vážně, že ne?!" pevně uchopil i jeho druhou ruku a zaseknul do sebe jejich pohledy. Po této plavbě si už nechtěl život bez Edmunda představit.
"Myslím to smrtelně vážně," Edmund zavřel oči a zhluboka se nadechl. Tohle musel říct. "Jsi král Narnie, Kaspiane! A jako takový máš jisté povinnosti. Musíš se tam vrátit."
"Ale ty taky seš-"
"Ne, nejsem. Já jsem byl její král," zavrtěl hlavou Edmund. Kaspian ho chápal. "A já už se nevrátím. Já, Lucka i Eustace se vylodíme na okraji světa. Má to tak být, vím to. Ale ty… ty se musíš vrátit."
"Dobrá, ale proč to nemůžu slíbit tobě a netahat do toho ji?"
"Kaspiane," vydechl téměř pobaveně Edmund. "Sám dobře víš, že kdybys to slíbil mě, nemělo by to žádný účinek," starší chlapec si povzdechl. Edmund měl pravdu.
"Dobrá, slíbím jí to."
"Přísaháš?"
"Přísahám," Kaspiana to jediné slovíčko stálo neuvěřitelné přemáhání. Edmund to věděl, proto ho odměnil krásným úsměvem a sladkým polibkem.
"A ještě něco. Slib mi, Kaspiane desátý, králi Narnie a zemí její koruny, že Narnii zajistíš dalšího vládce!" Kaspian překvapeně pootevřel pusu.
"Ale Edmunde, to-"
"Já vím, Kaspiane, já vím. A nechci po tobě, abys jí ho dal. Nesnesu to pomyšlení," sklopil pohled a jeho tváře nabraly rudý nádech. Kaspian se pousmál.
"Slibuji ti, Edmunde, někdejší králi Narnie, vévodo pláně Lucerny a hrabě Západních mokřadů, rytíři vznešeného Stolového řád, že Narnii zajistím dalšího vládce," slíbil obřadně s lehkým úsměvem. Edmund vzhlédl.
"Páni. Zapomněl jsem, kolik mám titulů."

Kaspian udělal, co slíbil, a mohlo se plout. Cesta to byla nanejvýš podivná. Nejdřív zahlédli podvodní život a pak zjistili, že moře není slané. A co víc! Když ho začali pít, už nepotřebovali jíst a jejich očím nevadilo ani to nejprotivnější světlo.
Kaspian s Edmundem nyní trávili všechen svůj čas spolu. Nikomu to nebylo divné, konec konců jsou to dobří přátelé. Ale už nikdo neviděl, že převážnou většinu času jen mlčí a sedí opravdu těsně vedle sebe.
Až jednoho dne zajeli do tak mělkých vod, že dál plout prostě nemohli. A Kaspian začal udílet nové pokyny ohledně otočení lodi, sám sebe však vynechal.
"Pojedu s Rípčípem, Edmundem, Luckou a Eustachem na konec světa," zakončil svůj monolog. "Vezmeme si člun. A nyní-"
"Kaspiane," ozval se náhle přísně Edmund, "to nemůžeš udělat."
"Rozhodně ne," přidal se Rípčíp, "to vaše Veličenstvo nemůže."
"Že nemůžu?" rozzlobil se Kaspian. "U Aslanovy hřívy! Myslel jsem, že jste moji poddaní, ne moji vychovatelé."
"Já tvůj poddaný nejsem," odsekl Edmund, "a já ti říkám, že to udělat nemůžeš."
"Zase už nemůžu? Jak to myslíš?" zahleděl se Edmundovi zpříma do očí a Edmund mu pohled opětoval. Přestože ne jeden námořník zatoužil Kaspianovi odpovědět, všichni nějak vycítili, že nyní už se do tohoto sporu míchat nemají. Mezi Kaspianem a Edmundem bylo ve vzduchu něco, co jim to nedovolovalo. A tak se jen tiše odebrali na svá místa.
"Něco jsi mi slíbil," zamumlal tiše, ale rozhodně Edmund. "Mě a Rámandúově dceři," Kaspian si povzdechl. Cítil se konečně poražený. Udělal krok a pevně Edmunda sevřel v náruči.
"Nechci tě ztratit," zamumlal mu do vlasů. "Už ne."
"Vždyť já tebe taky ne," hladil ho Edmund po zádech. "Ale musím jít. Aslan to tak chce," odtáhl se od něj, ale pevně ho chytil za ruce. "Jednou se uvidíme. Vím to jistě."
"Kdy?"
Edmund neodpověděl. Jenom se na něj usmál a šel si do kajuty pro věci.

Člun byl zpuštěn a Edmund pomalu vesloval pryč. Avšak jeho čokoládové oči byly pevně zaklestěné do jedněch tmavých hloubek, které se na něj upřeně dívaly z paluby Jitřního poutníka.
Edmund se s Kaspianem nerozloučil. Nedokázal to.
Dojeli tak daleko, jak jen mohli, a pak pustili Rípčípa dál v jeho koraklu. Sami se otočili k severu a šli tam. Nevěděli proč, jenom věděli, že to tak má být. Lucinka s Eustachem se drželi za ruku. Přestože se na palubě cítili jako dospělí (a taky jimi byli), teď to zase byli jen děti, které potřebují vzájemnou oporu. Ale Edmund se s nimi nevedl, neboť on už dítě nebyl.
Došli až k malému zelenému ostrůvku, kde už na ně čekal velký lev.
"Aslane!" vykřikla nadšeně Lucinka a vrhla se k němu. Kluci ale byli zdrženlivější. Eustace proto, že se impozantního krále bál, a Edmund jednoduše proto, že byl myšlenkami stále na Jitřním poutníkovi po boku Kaspiana.
"Tak, děti, je čas vrátit se domů."
"A nešlo by, abychom se nejdřív podívali do Narnie? Třebas jenom na chvíli? Prosím, aslane!"
"Ale dítě, já neřekl, že se vracíte do Londýna," všichni se na něj překvapeně podívali, ale jen Edmund viděl, jak na něj lev mrkl. "Já řekl, že se vracíte domů. A domov je tam, kde je vaše srdce. No jenom se do toho svého podívej, Lucinko! Vidíš tam maminku a tatínka?" Lucinka je možná viděla, ale Edmund ne. Před ním se objevil někdo úplně jiný a Edmundovo srdce se už jen při myšlence na něj divoce rozbušilo. "Teď pojďte, otevírám dveře."

Lucinka se poněkud posmutněle zadívala na obraz. Byla na něm vyobrazená věrná podoba Jitřního poutníka a rozbouřené moře taky vypadalo velmi živě.
"No, ale stálo to za to," povzdechla si s pohledem stále přilepeným k obrazu. "Viďte, kluci?"
"Luci?" ozval se za ní hlas jejího bratrance Eustace. "Kde je Eda?" Lucinka se až v tu chvíli rozhlédla po pokoji. Všechno bylo přesně jako ve chvíli, kdy spadli do obrazu. Až na jednu drobnost. Na Edmunda.
"Edmund je doma?" zahřměl pokojem teplý hlas, který slyšeli naposledy před pár vteřinami. "Našel domov jinde než vy. Až se vás kdokoliv bude na něj ptát, řekněte, že vám jenom řekl, že se jde napít, a odešel," a pak Aslanova přítomnost zcela zmizela.

Přestože oslepující světlo zmizelo už před nějakou chvílí, Edmund stále neotevíral oči. Chtěl si před sebou udržet Kaspianův obraz co nejdéle. Ale něco ho přece jen přinutilo oči otevřít. To něco bylo ticho.
A když je otevřel, byl doslova šokovaný. Nestál v pokoji pro hosty v domě tety Alberty v Cambridgi. Stál na nádvoří Cair Paravelu v nejlepších šatech, co měl v dobách svého vládnutí.
Rozešel se k hlavní bráně, v které zůstal překvapeně stát. Jitřní poutník se právě vrátil a dav vytvořil cestu, kterou se celá posádka ubírala na hrad. A v čele posádky šel Kaspian s hlavou skloněnou.
"Kaspiane," téměř zašeptal Edmund. "Kaspiane!" zakřičel šťastně a rozeběhl se ke svému příteli. Kaspian vzhlédl a přes jeho ztrápenou tvář přeběhl úžas. Když však spatřil Edmunda, jak za ním s úsměvem na tváři běží, i jeho tvář ozářil úsměv. Rázem zapomněl na celé království a rozeběhl se ke svému Edmundovi.
Setkali se v půli cesty od přístavu k hradu. Okamžitě si padli d náručí a náruživě se políbili. Hned na to vyzdvihl Kaspian Edmunda nohama nad zem, roztočil se s ním a oba se šťastně rozesmáli.
Lidé v přístavu tím byli ohromeni, ale jakmile se k nim donesl šťastný smích dvou zamilovaných chlapců, i oni propadli veselí.
"Edmunde," vypravil ze sebe šťastný Kaspian a znova ho políbil. "U velkého lva, co tu děláš?!"
"To by ti líp pověděl právě ten lev," rozesmál se Edmund, šťastnější než kdy jindy. "Aslan říkal, že nás pošle domů. No, a tak jsem tady," rozesmál se snad ještě bláznivěji. A Kaspian se k němu přidal.
"Pak tedy vítej doma, lásko."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Eliott Moon Eliott Moon | 29. října 2010 v 0:54 | Reagovat

I absolutely like it...
No, můj názor znáš, opakovat nemusím, že? :D

2 Haku Haku | 16. listopadu 2010 v 20:03 | Reagovat

Zakazdym ked ju citam,,nachadzam nieco nove a krasne.

3 Elie Elie | Web | 15. února 2011 v 11:44 | Reagovat

Zveřejnilas to dvacátýhosedmýho října a já to čtu patnáctýho února. Je to hřích!
Je to dokonalé! Božské :) ♥

4 Azrea Azrea | Web | 4. prosince 2013 v 20:29 | Reagovat

To bylo tak sladké.

5 Kitsune Kitsune | 9. března 2015 v 13:38 | Reagovat

mám tak trochu problém... všechny povídky se mi od poloviny nezobrazují... prostě jenom půl povídky a zbytek jenom bílá plocha a pak jenom komentáře ..... nedalo by se s tím něco udělat? nechce se mi každou povídku kopírovat do wordu ... navíc v mobilu mi to ani zkopírovat nejde ://////

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama