19.: Once upon a time...

18. března 2012 v 12:00 | Sandra |  Love in the Ice
Tak, dámy a pánové... je tu konec.
Nečekané? Ale no tak! Jednou to přece skončit muselo. A jelikož já nesnášim soap opera s tisíci díli, tak raději teď než pak.
Nicméně, stále nám tu zůstává jedna nedořešená otázka. Chris s Leem se dohodli, že jejich vztah bude lepší držet "pod pokličkou" a prakticky jsou tak oba šťastní a Ondra je nijak moc nezajímá. Ale co pohár? No?! Kdo vyhraje pohár škol, "naši" kluci, nebo hokejisté z Atlanty? A jak moc tomuto/této vítězství/prohře pomůže Chris s Leem?
Poslední kapitola, poslední zápas... poslední párty? Nebo společné truchlení?
Hodně štěstí, kluci!



19.: Once upon a time...

Do konce zápasu zbývalo pět minut a tým začínal pomalu slavit. Vyhrávali. Sice jen o gól, ale vyhrávali. Diváci bouřili nadšením a poskakovali na místě, jistí si úspěchem domácích.
Chris se mračil, když sledoval, jak si jeho spoluhráči vedou. Nelíbilo se mu, jak moc chyb dělají. Snažili se jen bránit, nenechávali si puk moc dlouho v obranném pásu, neustále ho vysílali dopředu. Což je absolutní blbost. Naservírovali tak puk protihráčům na stříbrném podnosu. A tím se tlak hostů zvyšoval.
"Nechápu, proč, se mračíš," ozvalo se vedle něj. Překvapeně se podíval na Willa, kterému zářily oči. "Vyhráváme!"
"Jo, ale jak dlouho to ještě potrvá," vlasy se mu zježily hrůzou, když Ondra musel znovu zakročit. Byli tak blízko k vyrovnání…
"Ale Chrisi!" Will se lehkomyslně zasmál. "Co zmůžou v posledních pár minutách?"
"Tři góly se dají za čtyři minuty v klidu dát. A my vedem jen o gól," Chris věděl, že jen bručí. Jenomže on si nemohl pomoct. Neměl z toho dobrý pocit. "Nebýt toho, Ondra v brance dělá skoro až zázraky, ale obránci mu nepomáhaj. Ještě pár zákroků a… no neříkal jsem to?" poznamenal otráveně, když zazněla siréna, rozhodčí pískl a malá část haly se rozezněla, zatímco zbytek ztichl. "Byla to jen otázka času," odfrkl si a rozezleně se zadíval na skóre. 2:2
Viděl, jak hráči zdrceně jedou na lavičku. Byli si tak jistí svou výhrou, že vyrovnání je zdrtilo. Chris jen pohodil hlavou, vstal a usmál se na Willa.
"Jdem? Myslim, že vyrovnání bude zase na nás," zasmál se vesele. Jeho předpověď se splnila, ale to ještě neznamenalo, že musejí nutně prohrát.
Leo vyhrál bully a společně se rozjeli do útoku. Chris si uvědomil, že jejich protihráči dělají přesně opak toho, co předtím předváděli jeho vlastní spoluhráči. Bránili stále stejně, nebáli si puk podržet. Jenomže jeho to teď víc než cokoliv jiného prostě štvalo. Nedokázal se dostat k puku dostatečně blízko na to, aby stihl něco připravit nebo třeba jen naslepo vypálit. A uvědomil si, že není sám. Jejich protihráči si dobře hlídali skóre.
S pohledem upřeným na Willa a puk, který držel, se při mantinelu rozjel dopředu, podpořit další ze zoufalých útoků. Ale tenhle byl poslední, pak musí vystřídat. Už tak sotva plete nohama. Ovšem najednou, z ničeho nic, se ocitl ve vzduchu a hned na to zády na ledě. Překvapeně vyhekl a vykulil oči. Kolem něj se mihl jeden z protírajících obránců a také zahlédl rozhodčího, který se vydal na druhou stranu, za hrou. Chris se těžce zvedl a znova, tentokrát trošku nemotorněji a pomaleji, se vydal podpořit útok. Ale to už zazněla píšťalka a další z mnoha jejich pokus skončil v brankářově lapačce.
"Chrisi, jsi v pořádku?" přivítal ho na střídačce Jack.
"Ale jo," mávl nad tím a tiše usykl, když moc zvedl nohu. Měl pocit, že má naražený úplně všechno. "Co se stalo? Protože já vim jen to, že jsem letěl vzduchem."
"Obyčejný bodycheck, ale tys přitom vypadal jak hadrová panenka," Jack se zase narovnal a odešel na druhou stranu střídačky, něco říct nastupující lajně. Chris se zamračil. Co to, kruci, je bodycheck?
"Snížíš se zhruba tak, aby tvoje rameno bylo v úrovni hrudi nebo pasu, zastavíš a srazíš tak k zemi jedoucího protihráče. Celkem tvrdé, ale čisté," ozvalo se vedle něj. Chris překvapeně zamrkal na Ondru.
"Co ty tu?"
"Jdem na power-play. Zbývá minuta a my nemáme co ztratit," pokrčil rameny. Pak se k němu otočil zády. Chris překvapeně zamrkal. Nevěděl, co si o něm má myslet. Na jednu stranu urážel jeho i Lea a na tu druhou se choval jako kamarád. Byl zmatený.
"Myslíš, že dneska ještě budeš hrát?" přešel k němu zrovna Jack, když vyslal na led první šestku. Chris si všiml, že do ní kromě čtvrté lajny nastupuje také Leo.
"Raději bych nehrál. Myslim, že bych tam víc překážel a zdržoval, než co jiného," přiznal upřímně Chris. Opravdu hodně chtěl týmu pomoct, ale bolelo ho celé tělo.
Základní hrací doba skončila nerozhodně a chystalo se prodloužení. Jack rozhodl, že vždycky pojedou tři útočníci, ale alespoň jeden schopný se rychle vracet, a jeden skvělý obránce. Mohli si dovolit prohrát, ale chtěli vyhrát. Všichni chtěli.
Když se Leo o dvě minuty později vracel na střídačku, Chris věděl, že Jack ho na led už nepustí. Hrál do roztrhání těla, dělal, co mohl, nechal na ledě všechno. Ale teď už jen sotva pletl nohama a byl opravdu unavený. A tohle všechno si uvědomoval i Leo.
Chris se roztržitě zvedl, když protihráči zahájili rychlý, nebezpečný útok. Lavi se sice opravdu rychle vracel, ale také už na ledě nějakou dobu byl a nohy se mu motaly. Jejich protihráč jel prakticky samostatný nájezd a…
Ondra to chytil. Chris vydechl zadržovaný dech a zase se posadil. Uvědomil si, že nebyl jediný, kdo vyskočil. Ne jen, že celá hala byla na nohou, ale i zbytek jeho spoluhráčů se opíral o mantinel. Zvedl pohled ke světelné tabuli. Zbývala poslední minuta.
Píšťalka ukončila jejich snažení a bylo jasno. Pojedou se nájezdy.
"Chrisi?" trhl sebou trošku a otočil se na Jacka přesně ve chvíli, kdy vystřelil střelec prvního nájezdu. Shodou okolností jejich protihráč. Díky tomu neviděl, že jim hodně pomohlo štěstí. Minul. A celá hala si oddechla. "Pojedeš nájezdy," Chris chtěl něco namítat, ale nakonec jen přikývl. Ta největší bolest odezněla a jen trošku cítil loket. Ale věděl, že je zdravotně schopný ho dát.
Ale když stál v kruhu proti obrovskému brankáři a čekal na povel rozhodčího, když celá hala na něj zírala a čekala, co udělá, věděl, že to nedá. A když rozhodčí pískl a on se rozjel, s pukem na hokejce, kterou tlačil před sebe, byl si naprosto jistý, že tohohle brankáře nepřemůže. Vzhlédl a viděl, že jeho protivník je přikrčený a nad rameny má dostatek prostoru, přitáhl si puk k sobě a vyhodil ho do vzduchu, mířil přesně do levého rohu. Ale brankář se stihl narovnat a ramenem vychýlit puk z kursu. 0:0 na nájezdy.
Chris si sedl na lavičku mezi Cedrika a Martina a sklopil hlavu. Od rána věřil, že to vyhrají, prostě věděl, že tohle je poslední zápas a že se jim vyvede. A měl pravdu - nedělali nijaké velké chyby, hráli dobrý hokej a po většinu času protihráče hravě přebruslili. Ale teď začal pochybovat.
Nevěděl, kdo jede jako další. Ani od nich, ani z protihráčů. Jen věděl, že gól nepadl, nepadl a zase nepadl. A pak se vedle něj zvedl Cedrik a šel na poslední plánovaný nájezd. Pokud dá, vyhráli. Pokud nedá, budou se vysílat další a další hokejisté.
Překvapeně zamrkal, když se mu kolem ramen objevila ruka. Otočil se na Martina a ten se na něj usmál. Viděl, že celá jejich lavice se takovýmto způsobem propojuje. Usmál se, také Martina objal a natáhl druhou ruku, aby mohl obejmout i Willa.
Byl to jeden z nejemotivnějších okamžiků jeho života. Rozhodně nejemotivnější, co kdy zažil na ledě. A on si najednou uvědomil, že možná ani tak nezáleží na tom, jestli dneska vyhrají nebo ne. Důležité bylo, že jsou opravdový tým, že jeden druhému věří, že se znají a důvěřují si. A on si to rozhodně bude tak jako tak pamatovat.
Cedrik se rozjel a oni všichni se nadechli, jako jeden muž. Chris cítil tu sounáležitost, ne jen s týmem, ale s celou halou, s celou školou. Cedrik si přitáhl puk blíž k sobě, najel nalevo… a pak najednou hokejkou dopravil puk do pravého rohu. Brankář neměl šanci na to zareagovat a puk se ocitl za brankovou čarou.
Hala se rozburácela a Chris si uvědomil, že se nemůže pohnout. Všichni najednou se snažili vymotat se z té jednolité zdi lidí, všichni se chtěli vydat na led a pořádně to oslavit spolu s Ondrou. Cedrik se na ně chvilku koukal dost zmateně, než se rozesmál a obloukem se vrátil zpátky k Ondrovi. V tu chvíli se z pletence těl vymanilo prvních pár kluků, přeskočili mantinel a rozjeli se k Ondrovi, následováni prakticky všemi ostatními. Chris se rozhlédl a viděl, že na střídačce zůstal jen on a Leo. Usmáli se na sebe, společně přeskočili mantinel a rozjeli se ke změti těl, která se už válela po ledě, hokejky odhozené stranou. Chris se šťastným smíchem skočil na Martina a Leo se objal s Cedrikem, který jako jediný stál.
Když pak Chris vzhlédl a viděl, jak celé publikum křičí, poskakuje a objímá se, bez ohledu na to, jestli jde o nejlepšího kamaráda, učitele nebo rodiče, šťastně se rozesmál.
Jejich škola poprvé po patnácti letech vyhrála pohár škol.

***

Leo s úsměvem přijal gratulaci dalšího z jejich protihráčů. Ano, byli zklamaní, že nevyhráli, když už to měli na dosah, ale druhé místo pro ně také bylo úspěch.
Leo se rozhlídl po hale. Té samé hale, kde byl pořádán Vánoční ples i Silvestrovský večírek. Tentokrát nebyla hala nijak vyzdobená, jen sem byly na rychlo přenesené stoly, malé občerstvení a nějaké nápoje. Rodiče i učitelé předstírali, že tu vůbec nejsou, a všichni se skvěle bavili. Polovina jejich a polovina hráčů z protidružstva byla už nametená, takže Leo vytušil, že tentokrát je grog opravdu hodně silný.
"Leo!" ozvalo se vedle něj rozverně. Leo jen protočil oči a s úsměvem se na Cedrika zadíval. "Tak jaký jsem byl?" rozhodil rukama a vesele se rozesmál. A Leovi došlo, že tento nájezd byl zatím to nejlepší, co se mu v životě povedlo.
"No perfektní," pronesl pobaveně. "Ale tohle ti vezmu, jo?" vzal mu z ruky kelímek s grogem.
"Nevadí, já si zajdu pro další," zasmál se Cedrik. Leo protočil oči, ale nic na to neřekl. Nemá v popisu práce starat se o prváky, aby se jim nic nestalo.
"No, moc to nepřežeň."
"Ale Leo," ozvalo se za ním pobaveně a on se s úsměvem otočil na prvního svého spoluhráče, kterého viděl nepřipitého. Na Martina. "Otevřel sis letos poradenství pro prváky nebo co?"
"Nevim, o čem mluvíš," pobaveně zavrtěl hlavou, napil se ze zabaveného kelímku a rozhlédl se kolem. Hala byla plná a nikdo se v ní nedal najít.
"Nekecej," zasmál se Martin a taky se napil. "Celý dva roky ses nestaral o nikoho jinýho než o sebe a letos se podezřele motáš kolem Chrise."
"Cože?" vyprskl svůj grog. "Ale to je blbost," zasmál se nervózně. "Nemotam."
"Ne? A kdo si tady na podzim kvůli němu prodlužoval tréninky?" Martin se jen šklebil.
"Mluvíte o Chrisovi?" přimotal se k nim Will.
"Chm," Leo se definitivně otočil k davu před nimi. "A neprodlužoval jsem si tréninky. Učil jsem ho to. A všichni vědí, že mě baví komandovat ostatní."
"Jo? No mně teda nepřišlo, že bys Chrise komandoval," Will i Martin se zdáli být opravdu pobavení. "Spíš jako by se ti… líbil."
"Cože? Vás dneska moc tvrdě přirazili hlavou na mantinel, ne?"
"Ale no tak, Leo, nedělej se," Martin se očividně vyžíval v tom, jak se Leo vykrucoval. "Všichni vidí, jak se vždycky usměješ, když se podíváš na Chrise, a jak se tiše rozčiluješ, když mluví s někým jiným."
"Blbost," Leo konečně pohledem našel Chrise. Zrovna se bavil s nějakou holkou s ohnivě rudými vlasy. Trošku se zamračil, když se Chris zasmál něčemu, co ona řekla.
"Vážně? Tak to jsem rád, protože jsem slyšel, že ta holka, se kterou se právě baví, ho chce sbalit," prohodil Will a napil se z plechovky svého piva. "Cos říkal na tu naši těsnou výhru s Finy?"
Ale Leo ho už neposlouchal. Jen viděl, jak se ta holka nahnula, položila Chrisovi ruku na rameno a něco mu zašeptala do ucha. Odložil svůj kelímek a vydal se rychlým krokem přes hlavu, pohled upřený na Chrise. Nevšímal si už té holky, které, jakmile ho uviděla, se na tváři usadil veselý úsměv.
Položil Chrisovi ruku na rameno a tlakem ho otočil k sobě čelem. Chrisovy se rozzářily oči a otevřel pusu, aby něco řekl, ale to už se k němu Leo sehnul a drtivě ho políbil. Chris tam malý okamžik jen strnule stál, než udělal krok blíž k Leovi, objal ho kolem pasu a polibek mu začal vracet.
"Páni! Neříkal jsi, takhle náhodou, že jste se dohodli na tom, že ten váš vztah nebudete ventilovat na veřejnosti?" Chris se od něj lehce odtáhl a otočil se na svou kamarádku. A když se na ní podíval teď z blízka, někoho mu připomínala.
"No já si to tak myslel, Eliott," zasmál se Chris a jednou rukou ho pustil, ale když ho Leo objal kolem ramen, nechal svou ruku na jeho pase.
"Eliott?" Leo se trošku zamračil. "Co se ti to stalo s vlasy?"
"Obarvila jsem si je," pokrčila rameny a napila se z kelímku. Leo si uvědomil, že má nalitou minerálku a ne punč.
"A teď se k sobě s Patrickem nehoděj," zašklebil se Chris. "Však víš - červená a modrá pro blázna je dobrá."
"Za to vy jste příkladem vzorového páru," zasmála se Eliott.
"Ale… Will mi říkal, že chceš Chrise sbalit."
"Cože?" vyhrkla Eliott současně s Chrisem a podívali se na sebe. A pak se oba rozesmáli.
"No já bych řekla, že to mělo svůj důvod," dodala Eliott, když jí pohled sjel kamsi stranou, a s podivným šklebem ukázala na druhý konec místnosti. Leo i Chris se ohlédli.
Martin, upřímně šokovaný, překvapený a snad i trochu zhnusený, právě podával pár bankovek smějícímu se Willovi. Chris jen překvapeně zamrkal.
"No já věděl, že se rádi sázej prakticky o cokoliv, ale… tohle?" Leo jen nechápavě, ovšem s úsměvem zavrtěl hlavou. Eliott se rozesmála a Chris se jen napil ze svého kelímku. A v něm už punč byl. Leo se trochu zamračil. "Neříkals, že punč nepiješ?"
"Říkal jsem, že je to pití pro ženské. Ovšem tenhle speciální… ten ani náhodou," zasmál se Chris a rozhlídl se kolem. "No, ale já jsem unavenej, všichni mi už pogratulovali a dneska je hvězda večera Cedrik. Takže já jdu na pokoj. Jdeš taky?" ovšem když k němu Chris zvedl pohled, bylo mu jasné, že ten kluk je cokoliv, jen ne unavenej. V žilách mu každopádně ještě pořád koloval adrenalin ze zápasu a v jeho očích byly jiskry ďábelství, které v nich viděl předchozí večer.
"Jo, no, dneska byl ten zápas opravdu náročnej. Dobrou noc, Eliott."
"Dobrou!"
Eliott se jen s úsměvem dívala za těma dvěma, jak rychle prochází halou. Ani si nepočkali na její pozdrav. Jen zavrtěla hlavou a rozhlídla se kolem sebe.
V hlavě si udělala poznámku, aby se ten večer dalece vyhýbala pokoji, ze kterého ještě to odpoledne lítaly knížky.


Poslední písmeno, poslední slovo bylo napsáno... A já se musim jen opakovat: tihle kluci mi přirostlli k srdci neuvěřitelným způsobem. Stýská se mi po nich, opravdu jsem s nimi strávila měsíc tvrdé práce. A já jen doufám, že jste si to užili stejně jako já.
S pozdravem
ubohá autorka pár skvělých lidí
Sandra
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 rejsek rejsek | 18. března 2012 v 15:31 | Reagovat

ten konec je perfektní =D
kluky jsem si neuvěřitelně zamilovala

2 Haku Haku | 19. března 2012 v 17:53 | Reagovat

Iíííííííííííííííík mne skončila milovaná poviedkáááá.Ja chcu eštééé.No dobre nebudem trucovať,..je ukončená tak dobre ako bola krásne napísná.Leo robí divy ked žiarli **muhahá*,si nevšímaj..hrabe jej.Dakujem za nádherný príbeh.

3 Ariwa Ariwa | Web | 19. března 2012 v 20:17 | Reagovat

Nádherně jsem si celou povídku užila. Chris a Leo mi budou opravdu chybět, hlavně barevné nehtíky. Snad v blízké době budeš přidávat nějakou další kapotolovku, či jen jednorázovky :).

4 Suzu Suzu | 21. března 2012 v 20:11 | Reagovat

Ach... mně se po nich bude tak stýskat ;( hrozně mi kluci přirostli k srdci :'(

5 Tessie Tessie | 9. července 2012 v 6:46 | Reagovat

Úžasnlá povídka, skvěla napsaná, vtipná, no a prostě měla všechno co by správná povídka měla mít. Povídky od tebe se strašně krásně čtou...kdybys napsala další originální povídku rozhodně bych si ji přečetla a myslim, že bych nebyla sama...

6 W* W* | Web | 19. února 2013 v 21:17 | Reagovat

Tohle je ten nejvíc nejdokonalejší příběh, jaký jsem kdy četla :)

7 Miu Miu | 10. října 2013 v 6:14 | Reagovat

Táááže jsem teďka jedním hltem sjela celou povídku můžu k tomu říct jenom pár věcí ještě jsem se totiž nevzpamatovala a asi si to budu muset přečíst znovu <3 jednoduše je to Ú-Ž-A-S-N-Ý ^^ myslím, že se ze mě stává pravidelná čtenářka tvého blogu :D

8 Wierka Wierka | 4. listopadu 2013 v 13:20 | Reagovat

super povídka :)

9 Azrea Azrea | Web | 4. prosince 2013 v 17:39 | Reagovat

Božské... Takže... Ehm... Nechceš napsat ještě něco originálního vícedílného? ^^ Prosím!!!

10 Tajnicka Tajnicka | 6. ledna 2014 v 10:55 | Reagovat

Páni táto poviedka ma tedy chytila tak že  by mi nevadilo o takých 40 kapitol naviac :D v každom prípade úžasný príbeh s úžasným koncom a postavami.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama