TTaGC 07

5. ledna 2017 v 12:00 | Sandra |  Two Teenagers and a Girl-Child
Fandom: Merlin
Pár: -
Forma: er
Varování: AU, transgender charakter

Aithusino chování se nezlepšuje...




Arthur byl trpělivý. Arthur byl zosobnění trpělivosti. Byl trpělivý, když na něj Aithusa vylila ve středu ráno džus. Byl trpělivý, když ve čtvrtek při večeři ohrnula nos při jeho pokusu o zeleninové rizoto.
Ale některé věci prostě byly nepřekonatelné.
Ve středu se Merlin vrátil později než jindy, ale byl naprosto nadšený. Což dokázal ne jenom tím, že v okamžiku, kdy vešel do obýváku, vyzvedl Amy do vzduchu, ale také svým úsměvem, který pro jednou ztratil punc nepřetržité únavy.
"V pátek večeříme venku. Všichni, jestli máte zájem," dodal k Arthurovi. "Will už od našeho nastěhování mluví o jedné čínské restauraci, kde byl s přáteli, tak jsem si říkal, že bychom to mohli zkusit. Co vy na to?"
"V Číně jsem už dlouho nebyl. Jsem pro," pokrčil rameny, než na něj namířil vařečkou. "Teď ji ale položte. Musí po sobě uklidit v obýváku a vy mezi tím můžete připravit stůl. Amelie, princezno, zavoláš své sourozence k večeři?"
"Jasně!"
Arthur o té čínské restauraci v životě neslyšel. Což nebylo zrovna překvapivé, vzhledem k tomu, že Morgana nerada měnila své návyky a co pochopil, tak Willova restaurace byla celkem nová. A byla příjemně zařízená - světlo bylo jemné, stoly dost daleko od sebe, takže tam bylo dost soukromí, a výzdoba tradiční, ale ne přemrštěná - jen klasické papírové koule jako ozdoby visící ze stropu i klasické bílo červené ubrusy.
Všichni byli usazení k jednomu velkému, kulatému stolu - Arthur mezi Merlina a Amelii, vedle Merlina seděl Will a mezi ním a Amelií Aithusa, která byla jediná, kdo nevypadal, že se skvěle baví. Amelie byla nadšená a měla na sobě svoje speciální šaty (světle modré a lehké, takže si pod ně musela vzít bílé legíny a tričko) a Will vypadal tak uvolněně, jako když maloval. A dokonce i Merlin se usmíval a něco z jeho očividné únavy zmizelo. Jen Aithusa se tvářila stále stejně zarputile a nepřátelsky.
Arthurovi se to nelíbilo, ale rozhodl se ji nechat být. Dokud se jen tvářila, že je nezná, a teatrálně si do uší pouštěla hlasitou hudbu, neměl důvod jí trestat. No… ne moc velký důvod.
Jenže pak Amelie odešla na záchod. Což by nebyl problém sám o sobě, kdyby neuběhlo už téměř deset minut a ona se stále nevracela. Merlin se zrovna bavil s Willem o čemsi ohledně umění, čemu Arthur nerozuměl, takže se jen omluvil a rychle se ji vydal hledat.
Našel ji v trošku zapadlé chodbě, přímo mezi dveřmi od dvou záchodů. Pánského a dámského. Samozřejmě.
Arthur věděl o tom, že podobné věci se stávají. Amelie už za jeho působení byla u doktora Moritze dvakrát a hnedka ten první čtvrtek ho doktor poprosil, jestli by si mohli promluvit o samotě. Vysvětlil mu, že Amelie je velmi statečná v tom, jak je rozhodná, ale také mu zdůraznil, že jsou určité aspekty života, které jí minimálně v nejbližších letech, kdy ještě nebude možná hormonální léčba, natož operace, budou nepříjemné. Rozdělené koupelny uvedl jako jednu z nich.
"Hej, princezno. Amelie," dodal o něco víc nahlas, když se k ní sklonil a jemně jí položil ruku na rameno. Amelie sebou trhla a poněkud vyděšeně se na něj podívala. "Princezno," dodal Arthur o něco pevněji, klekl si a položil na její druhé rameno svou druhou ruku. "Jsi v pořádku? Udělal ti někdo něco?"
"N-ne, to jenom… nevím, co dělat," přiznala tiše, malým hlasem. "Dřív jsem vždycky šla s tatínkem, ale… ale doktor Moritz i táta říkali, že můžu chodit na dámy, jen… nikdy jsem tam nebyla."
"Nikdy jsi nebyla na dámských záchodech?"
"Tatínek mě tam nikdy nepustil. A od doby, co chodím k doktoru Moritzovi, jsme nikde takhle nebyli."
Arthur si nebyl jistý, co to znamená, ale rozhodl se to pro teď neřešit. Přece jen měl naléhavější problémy.
"Dobrá, takže… co se děje? Bojíš se tam sama jít?"
"Já… co když… co když to poznaj?" zněla najednou tak beznadějně a ztraceně. Arthurovi se to nelíbilo. "Co když poznaj, že nejsem jako ony?"
"Princezno, ty jsi každým coulem jako ony," usmál se na ni jemně a lehce stiskl její ramena. V hlavě se mu začal formovat plán. "Jen… počkej tady chvilku, okay? Jen… něco zařídím," snad.
Amelie jen nejistě přikývla a ještě o něco couvla, takže stála přímo v rohu. Arthur si povzdechl, ale rychle vstal a zamířil zpátky k jejich stolu. Když mu Merlin věnoval starostlivý pohled, Arthur se na něj pousmál a sedl si na Ameliinu židli, naklonil se k Aithuse a lehce jí poklepal na rameno. Aithusa mu věnovala smrtící pohled, ovšem sluchátko si z ucha líně vyndala.
"Co?" sykla, ale aspoň to řekla tak potichu, že Will s Merlinem je neslyšeli.
"Potřebuju pomoct."
"A co vám říká, že bych vám pomohla?" odfrkla si opovržlivě a už se chystala si sluchátko zase nasadit, když ji Arthur zarazil.
"Okay, nepomáhaj mně, pomoz sestře."
"To tak," zavrčela nepřátelsky a tentokrát se Arthurovi vytrhla. "Určitě budu skákat, jak ona píská, jako všichni ostatní. Zapomeňte na to."
"Aithuso!" sykl Arthur skrz zuby. "Amelie tě potřebuje. Bojí se na záchody sama a já na dámské nemůžu. Potřebuje tebe."
"Ani mě nehne. Vemte ji na pánský, když se tam bojí. Tam to přece dobře zná."
Arthur se na ni jen okamžik němě díval, než stiskl její rameno mnohem silněji, než musel.
"O tomhle si ještě doma promluvíme."
"Jasně," zabručela Aithusa, než si strčila sluchátko zpátky do ucha. V Arthurovi to všechno vřelo, ale udržel se. Opět měl naléhavější problémy než Aithusu.
"Okay, princezno, dobře mě poslouchej, okay?" dodal s úsměvem, který tak docela necítil. "Jsi přece velká holka, správně? Jsi velká, statečná a skvělá, takže to zvládneš sama."
"Já nevim…," nervózně přešlápla z nohy na nohu. Arthur si pousmál.
"Samozřejmě, že to zvládneš. Prostě jen zalez do kabinky a bude. Jen se nezapomeň pořádně upravit a všechno bude skvělé."
Pochopitelně všechno bylo skvělé. Amelie to vše zvládla na jedničku a vyloženě zářila, když zase vyšla. Arthur ji nadšeně objal a zavedl zpátky ke stolu. To už měli večeři na stole, takže Arthur se snažil nemyslet na to, že Aithusa tentokrát překročila mez.
Vydržel to přes večeři, dezert, i cestu domů, ale pak už to vydržet nemohl. Zvlášť proto, že to vypadalo, že Aithusa uteče do svého pokoje.
"STOP!" zavolal proto na ně na všechny. Merlin, Will i Amelie se na něj nechápavě podívali, Aithusa mu ovšem věnovala ledový pohled. "Wille, dohlídneš prosím, že se Amelie připraví do postele, a uložíš ji? Přijdu ti vyprávět příběh, princezno, ale ne hned," dodal smířlivě. "Aithusa, do obýváku. Hned."
Aithusa sice na okamžik vypadala, že chce protestovat, nakonec ho ovšem poslechla. Byl to Merlin, kdo se na Arthura otočil v momentě, kdy Amelie s Willem zmizeli v patře.
"Co se děje?"
"Později. Vysvětlím vám to, ale… později. Jen mě podpořte, okay?"
Merlin vypadal skepticky, ale přikývl. Arthur úlevně vydechl, než se přesunul do obýváku. Nemusel hrát naštvaného, když mluvil s Aithusou. Byl naštvaný.
"Co to bylo?"
"Co bylo co?" založila si ruce na prsa a odbojně vystrčila bradu. Arthura to nebavilo. Nebavilo ho s ní furt válčit.
"Dobrá, Aithuso. Toleroval jsem tě už dlouho. Toleroval jsem všechno, cos dělala, přestože půlku z toho jsi dělala naschvál. Nikdy jsem neudělal víc, než že bych tě napomenul. Ale víš co? Konec, s tímhle končím. Máš zaracha," protože přestože první den strávila zavřená ve svém pokoji, absolutní většinu svého času od té doby trávila s kamarádkami.
"Cože?!" vyjekla Aithusa, až jí přeskočil hlas a ona svěsila ruce podél těla. "To… to nemůžete! Tati!"
"Po pravdě… může," odpověděl Merlin rozvážně. "Může za mě chodit na třídní schůzky, podepisovat poznámky i pochvaly, může tedy také dávat tresty."
"Ale… ale… ale vždyť ani nevíš, o co jde!"
"Nepotřebuju vědět, o co jde. Jak řekl, choval se k tobě vždycky dobře, jakkoliv ses chovala. Myslím si, že spíš než spravedlivý byl k tobě až překvapivě mírný. Takže do toho teď nehodlám zasahovat. Jak řekl Arthur - dva týdny zaracha."
"… To není fér!"
"Život není fér," odpověděl tvrdě Arthur a poněkud hystericky si vzpomněl, jak mu stejnou větu tisíckrát opakoval Uther a jak on to nesnášel. "Teď do pokoje a můžeš přemýšlet o tom, proč tam seš."
Aithusa se na něj ještě chvilku naštvaně dívala, než se s dupáním odebrala do patra. Mohli čistě slyšet každý její krok, až do té doby, než se ozvalo hlasité bouchnutí dveří.
Arthur zavřel oči a vydechl. Když je znovu otevřel, stál před ním Merlin. Netvářil se zrovna nadšeně, ale také ne vyloženě nešťastně.
"Co se stalo?"
Arthur se na moment zadíval ke schodům, ale nepokusil se z toho vymluvit. Byl si jistý, že Amelie počká.
"Amelie měla menší… problém, zpátky v restauraci. Když odešla na záchod a já pak za ní. Našel jsem ji stát před záchody a myslel jsem… no, myslel jsem, že Aithusa by jí mohla pomoct."
"A Aithusa odmítla," dodal Merlin, napůl unaveně, napůl naštvaně. "Děkuju," dodal pak s unaveným úsměvem. "Asi bych reagoval… neadekvátně. Vy jste to zvládl skvěle. Skotskou?"
"Um… raději ne, musim ještě za Amelií," odpověděl Arthur poněkud nejistě. Protože on by chtěl. Chtěl se dozvědět něco víc a vypadalo to, že Merlin je ochotný se o něco podělit, ale také věděl, že Amelie bez příběhu jen tak neusne.
"Och… ovšem, ovšem. Jen jděte."
"Ale… mohl bych se vrátit…? Chci říct - nezabere to tak dlouho. Už cestou zpátky byla unavená, takže bych měl být za chvíli zpátky. A pak bych si celkem rád dal."
Tentokrát mu Merlin věnoval celý, upřímný úsměv.
"Dobrá. Já budu tady."
Arthur měl pravdu - Amelie usnula prakticky ve chvíli, kdy udatný král Arthur vjížděl do lesa, aby okolní vesnice už dál netrpěly útoky líté bestie. Arthur byl celkem rád, že se k ničemu vážnému nedostal, protože byl sám moc roztržitý na to, aby vymyslel komplexní příběh.
Když se Arthur vrátil dolů, Merlin seděl v křesle a na stole před sebou měl téměř plnou skotskou a prázdnou sklenici, přičemž druhou držel v ruce. Arthur si nalil do té druhé a posadil se na gauč, do rohu ke křeslu.
"Aithusa nebyla k Amy vždycky tak nepříjemná," prohlásil Merlin po chvíli. "Vlastně byla," dodal lehce zamračeně. "Nebyla nepříjemná k Andymu. Víte, jejich matka zemřela při porodu, takže jsem na ně už pět let sám. Což není problém, ale… Amy se sama vyčleňovala už od dvou, tří let. Odmlouvala mi, opravovala mě a mívala slabé záchvaty úzkosti. Nic silného, ne vyloženě tu nemoc, ale… bylo to dost špatné. Sehnal jsem jí doktora, ale ten mi tvrdil, že si to vše jen vymýšlí a já nesmím ustoupit, že musím být přísný."
Merlin vypadal provinile a nešťastně. Chvilku tam jen seděl, než najednou dopil svou sklenici skotské a nalil si další.
"Pak jsem potkal Gwen. To už víš, jak proběhlo. Promluvila si se mnou, říkala, že o tom doktorovi četla a že bych ho měl okamžitě změnit. Nejdřív jsem nechápal, o čem mluví, ale pak mi dala odkaz na stránku, kde si na něj lidi stěžovali. Podle všeho těm lidem nepomáhal, trápil je. Všichni říkali, že jeho hodiny byly peklo. A já tím přiměl Amy projít. A prodlužoval jsem to, protože jsem strašně dlouho Gwen nevěřil. Doktora Moritze známe relativně krátkou dobu, ale už tak stihl udělat zázrak. Jediný problém je v tom, že Aithusa jako by… nedokázala přijmout Amyinu identitu. Chová se tak celých těch… sedm, osm měsíců, co Amy je… Amy. Je k ní protivná, straní se jí, straní se nám všem. Nabízel jsem jí, že i jí zaplatím hodiny u pana Moritze, ale s křikem to odmítla. Jí i Williamovi jsem vysvětlil, co se s Amy děje, ale ona jako by to nedokázala přijmout."
Arthur sledoval, jak napjatý Merlin je, i jak do sebe opět obrací plnou sklenici. On se z té své ještě ani nenapil.
"Okay, Merline," odpověděl s povzdechem, než odložil svou stále plnou sklenici. "Čas jít spát."
Merlin mu věnoval nepříjemný pohled (a tady je originál, který Aithusa kopíruje), než s povzdechem přikývl.
"Máte pravdu. Samozřejmě, že máte pravdu. Omlouvám se."
"Ne, to je v pohodě," ujistil ho rychle Arthur. "Jsem rád, že to vim. A budu rád, když mi podobné věci budete říkat. Udělá to moji práci lehčí. Ale jste unavený a ty dvě skotský tomu moc nepomáhaj. Dobrou noc, Merline."

"Dobrou, Arthure. A děkuju."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama