TTaGC 14

19. ledna 2017 v 12:00 | Sandra |  Two Teenagers and a Girl-Child
Fandom: Merlin
Pár: okrajově Gwen/Lancelot
Forma: er
Varování: AU, transgender charakter

Problémy s Aithusou nekončí...




Když Gwen v pondělí přišla, pro jednou nezamířila přímo do pokoje navíc. Naopak si přisedla k Arthurovi, který byl spolu s Amelií usazený u stolu a spolu si kreslili.
"Je Aithusa doma?"
"A pěkné odpoledne i tobě, Guinevro," usmál se na ni Arthur, ale když viděl, že Gwen se ani nepousmála, zvážněl. "Ne, říkala, že jde s holkama do obchoďáku. Děje se něco?"
"Nevim. Ale viděla jsem jí v sobotu odpoledne v obchoďáku v centru města."
"A? Merlin říkal, že po obědě šla s holkama do obchoďáku." Na to se Arthur zamračil. "Budu si s ní muset promluvit o tom, kolik času je dobré trávit v jejím věku v obchodním domě."
"O to nejde. Já… viděla jsem jí, ale nikde kolem nebyly holky jejího věku. Alespoň ne takové, co by se s ní bavily."
"Počkej moment," zarazil ji Arthur, než se otočil na Amelii. "Zvládneš to tu sama uklidit, než s tebou Guinevra půjde uklidit tvůj pokoj?" Amelie jen nadšeně přikývla, takže Arthur Gwen pokynul a zavedl jí do prázdného pokoje. "Děje se něco?"
"Viděla jsem včera Aithusu v centru a byla v doprovodu… muže."
"Och," zarazil se Arthur. "Muže jako… muže nebo muže jako kluka přijatelného věku čtrnáctileté holky?"
"Muže jako muže staršího než jsem já nebo ty. Předpokládám. Protože jestli ti je přes třicet, tak vypadáš vážně skvěle a já tě vážně nechtěla urazit, ale…"
"Guinevro, uklidni se!" zarazil ji lehce pobaveně Arthur. "Není mi přes třicet, a i kdyby bylo, neurazila bys mě. Ale popořadě - v sobotu odpoledne v obchoďáku v centru. Um… cos tam dělala?"
"S Lancelotem jsme šli do kina."
"Och. S Lancelotem." Teď už byl vyloženě pobavený. "S tím samým Lancelotem, se kterým jsi byla v pátek na rande, jsi byla v sobotu na večeři?"
"Vlastně… to bylo jedno rande," odpověděla Gwen, celá červená. "Ale o to nejde. Jsem si jistá, že tomu chlapovi, se kterým byla, bylo rozhodně přes třicet. Co s tím budeš dělat?"
"Já? Co já s tím budu dělat?"
"Jsi přece její chůva."
"Měsíc. A půl. Tohle… musím probrat s jejím otcem. Zvládneš to dneska uklidit sama?"
"To to nepočká, až se vrátí domů?"
"Chci to s ním probrat dřív, než stihne Aithusa dorazit domů. A kdo ví, kdy to bude."
"Och. Jasně. Ano, dohlídnu na Amelii a pak zvládnu uklidit i tady. Mám také uvařit?"
"Ne, na to snad už budu doma. Děkuju moc. Pokusím se vrátit co nejdřív."
***
Jak minule udělala recepční chybu tím, že ho pustila nahoru, tentokrát ho pustit nechtěla.
"Říkám vám - jsem chůva pana Emryse a mám pro něj naléhavé zprávy."
"Pan Emrys na dnešek nic osobního naplánovaného nemá."
"No, kdyby to bylo naplánované, nebylo by to naléhavé, nemyslíte?" zavrčel nepříjemně. Na tohle neměl čas. "Dejte mi pět minut. Minutu! Jen minutu. Pokud mě pak Merlin vyrazí, fajn, už ho nebudu zdržovat."
"Pan Emrys nemá… Freyo!" vyjekla ta žena a okamžitě se narovnala. Arthur se prudce otočil a uviděl drobnou ženu s širokým úsměvem.
"Pat, děkuji, ale teď už si to převezmu osobně," usmála se na tu nepříjemnou ženu Freya (Merlinova asistentka, pokud si Arthur pamatoval správně), než se zavěsila do Arthura a odvedla ho zpátky k výtahu, ze kterého právě přišla. "Omlouvám se, Patricia je jen poněkud… přecitlivělá na neohlášené návštěvy od té doby, co jsme tu minulý měsíc měli scénu se žárlivým manželem. Pořídíme ti kartu, takže budeš moct přijít, kdy bude potřeba. Což jsme měli udělat jako úplně první věc. Zařídím to. Merlin na tebe už čeká."
"Jak o mně vůbec ví?"
"Bezpečnostní kamery. Mám k nim přístup a většinou je mám hozené na druhém monitoru, jen pro jistotu. A když jsem tě zahlédla, šla jsem to říct Merlinovi, který tam měl momentálně jen firemního právníka. Vlastně stále má. Ale říkal, že tě mám přivést. Och, promiň, mluvim moc rychle? Bývá to problém. Většinu času jsem zavřená sama vedle Merlinovy kanceláře a lidi na mě jenom štěkají rozkazy. Takže… promiň."
"Ne, to je v pohodě. Jediný, kdo se mnou mluví, je pětiletá holka, takže…," pokrčil rameny a usmál se na ni. Freya se na něj široce usmála zpátky.
"Jestli to pomůže, můžete se někdy stavit. Amy znám už delší dobu, a pokud zrovna nebude těsně před uzavřením obchodu nebo prezentací konečné reklamy klientovi, můžeme si dát kafe."
"To bych moc rád. Teď ale, když mě omluvíte…"
"Jistě, slyšela jsem. Naléhavé. Netýká se to Amelie, že ne?"
"Ne, ne, Amelie je naprosto v pořádku a více než hodná. Jde o tu, která je naplno v pubertě," pokrčil rameny Arthur, než se rychle rozešel do Merlinovi kanceláře. Neklepal - koneckonců, Merlin na něj čekal. "Máme problém. Nebo Aithusa má problém, což přivádí problém k nám," prohlásil v okamžiku, kdy vešel dovnitř. Nevšímal si třetího člověka, který stál před Merlinovým stolem a teď se na něj prudce otočil a široce se usmál.
"Merline! Tys měl doma celou dobu takovou krásu a nepodělil ses?"
To Arthura přimělo se zarazit a na firemního právníka (očividně) se otočit. Skepticky pozvedl jedno obočí a prohlídl si ho od hlavy k patě. Byl vysoký, opálený, příjemně vyrýsovaný, v kvalitním obleku šitém na míru a s delšími, hnědými vlasy. Měl třídenní strniště a široký úsměv. Arthur se beze slova otočil zpátky na Merlina.
"Jestli všichni vaši zaměstnanci vypadají takhle, tak se divím, že na všechno musíte najímat modely," prohlásil napůl pobaveně. "Nicméně - můžeme mluvit o Aithuse?"
"Jistě. Gwaine, budeš tak hodný?"
"Samozřejmě," vesele se ušklíbl a pohodlně se usadil na jednu z židlí. "Tak co je s naší holčičkou?"
"Naposledy, Gwaine - dotkneš se jí a končíš. Ve všech směrech. V pořádku, Arthure. Gwaine je rodinný přítel."
"Kterého stále ještě nikdo nepředstavil pěkné chůvě."
"Dobrá. Arthure, tohle je Gwaine, firemní právník a dlouholetý rodinný přítel. Gwaine, tohle je Arthur, který se uvolil dohlížet na moje děti."
"Ještě jednou mi řekneš pěkná chůva a dostaneš přes neoholenou pusu," usmál se na něj Arthur, než se opět otočil na Merlina. "Guinevra v sobotu viděla Aithusu v obchodním centru. A ta tam nebyla s kamarádkama."
"Tak s kým tam byla?"
"S chlapem."
"Nevidím nic špatného na tom, když se vídá s chlapcem. V rozumnou dobu na rozumném místě."
"Neřekl jsem s chlapcem. S chlapem. Prej mu bylo přes třicet."
"Přes třicet!" prakticky zvolal Gwaine. "A já jsem prej na ní starej."
"Zmlkni," okřikl ho Arthur, protože Merlin očividně nebyl schopný slova. "Merline, musíme to probrat. Nemůžete jí prostě seřvat na tři doby."
"Proč ne?"
"Protože pak uteče za ním."
"A jak to víš, Arthure?" ozval se zase Gwaine. "Z vlastní zkušenosti?"
"Tak nějak," zabručel Arthur. "Pořád vám říkám, že mám sestru!"
"Pro všechny svatý, co to máte za sestru?"
"Spřízněnou duši vaší dcery, očividně," pokrčil rameny Arthur. "Není tak špatná. Vyrostla. A Aithusa se z toho dostane, pokud nebudete stejný kretén, jako náš otec."
"Ach, tatínek Pendragon, že?"
"Sklapni!" Tentokrát ho okřikli Merlin i Arthur. "Tak ale… co mám dělat?"
"Promluvit si?" navrhl nejistě Arthur. Merlin se zhluboka nadechl, než se opřel o svůj stůl.
"Promluvit si. Dobře. To se nemůže vymknout kontrole."
***
Dopadlo to katastrofálně.
Merlin poslal Amelii i Willa do jejich pokojů a Arthur se dobrovolně uklidil do Ameliina pokoje, aby jí vyprávěl příběh a uložil jí do postele.
Když se vrátil do přízemí, Merlin s Aithusou už na sebe křičeli. Aithusa mu vyčítala, že jí pořád jen něco zakazuje a že proto mu o Ericovi neřekla, a Merlin se jí snažil vysvětlit, že s tak starým mužem jí to jednoduše nemůže vyjít. Ovšem nebyl zrovna trpělivý a byl to on, kdo neustále zvyšoval hlasitost jejich rozhovoru. Aithusa se mu jen snažila vyrovnat.
"Tak dost," zavelel unaveně. "Aithuso, táta o tebe má jen strach. Jen se ti snaží vysvětlit, že tak velký věkový rozdíl nemá šanci."
"A co ty a táta? Taky jste od sebe deset let!"
"Co to s tím má společného?" zeptal se poněkud zmateně Merlin. Arthur se na něj jen zmateně podíval. Ani on nevěděl.
"Já nevim!" tentokrát Aithusa skutečně prakticky hystericky vykřikla. "Ale Eric je na mě milej a pozornej. Dává skutečně pozor na to, co říkám, a pamatuje si to o hodinu později. Já ho miluju!"
"Aithuso-"
"Já chápu, že kluci tvého věku se teď zdají jako idioti," přerušil Merlina, který měl nebezpečný podtón, Arthur. "A chápu, že teď momentálně tě mnohem víc lákají starší kluci. Ale co začít jen o pár let výš? Osmnáct, dvacet…"
"Ale tohle přece není o věku! Já Erica miluju. Miluju jeho, ne jeho věk."
"To nemůžeš vědět. Je ti teprve čtrnáct. Ve tvým věku jsem si myslel, že miluju Madonnu."
"Ale to přece není totéž. Já se s ním vídám denně, tati. Záleží mu na mně, stará se o mě. Já ho miluju, tati, a to mi nemůžeš zakázat!"
S tím se otočila a vyběhla do patra, přestože Merlin za ní volal a křičel.
"No, to šlo dobře," okomentoval to Arthur. Merlin se na něj nepříjemně podíval. "Co? Já říkal, že to nebude snadné."
"Je to jako mluvit do skály. Mám pocit, že mě ani neposlouchá."
"Ale poslouchá. Jen… je v té fázi, kdy je mnohem chytřejší než její rodiče. Dejte tomu čas."
"Čas? Čas na to, aby ten úchylák zneužil mou dceru?"
"Ani nevíme, jestli je to úchylák."
"Tráví čas s mou čtrnáctiletou dcerou. Nezákonnou dcerou!"
"Třeba si chce jenom spravit sebevědomí."
"S nezákonnou holkou?"
"Hele - já neříkám, že je to správné. Jen říkám, že v tomhle musíme Aithuse věřit."
Merlin se na to netvářil zrovna nadšeně.
***
A takhle to pokračovalo i další dny.
V úterý Aithusa přišla až na poslední chvíli a Merlin zahlédl mercedes, který jí přivezl až před barák, z okna. Tentokrát nastala hádka o tom, jestli Aithusa potřebuje sugardaddy nebo ne. Arthur musel zasáhnout, aby se vůbec najedli.
Středa byla ještě mnohem, mnohem horší. Aithusa přijela pozdě a to stejným mercedesem jako předchozí den. Merlin si tentokrát zapsal i značku a zakázal Aithuse se s tím člověkem stýkat. Což Aithusa odměnila hysterickým křikem o tom, že jí nemůže něco takového zakázat, a utekla k sobě do pokoje. Po zbytek večera odtud nevyšla.
Arthur něco podobného čekal už od pondělka, takže dlouho do noci čekal ve tmě na konci schodiště s hrnkem kafe v ruce.
V půl druhé ráno o něj Aithusa prakticky zakopla.
"Arthure!" prakticky zvolala překvapeně, než se opět zatvářila vážně. "Nemůžeš mi zakázat odejít. Jsi jenom chůva. A já půjdu, i kdybych se měla prát."
"Myslíš, že mě dokážeš přeprat?" zeptal se upřímně pobaveně Arthur, než rychle zavrtěl hlavou, když se Aithusa napjala. "Nechci se s tebou prát. Tady," podal jí menší pepřový sprej, který koupil v úterý dopoledne právě pro tuhle příležitost. Aithusa tu věc propálila nepřátelským pohledem.
"Eric by mi neublížil."
"Dobrá, věřím ti. Ale i tak se chystáš vydat nočním Londýnem mně neznámo kam. Budu klidnější, když to budeš mít sebou."
To Aithusu skutečně překvapilo.
"Ty… mi v tom nechceš zabránit?"
"Co dobrého by to udělalo? Ne, jen ti chci dát prostředky na bránění se. Sprej už máš a moje číslo, doufám, taky." Počkal si, než přikývla. "Kdyby se cokoliv dělo - cokoliv - zavolej mi. Nezáleží na tom, jestli to bude za půl hodiny nebo v průběhu dopoledne. Máš s sebou nějaké peníze?"
"Eric mi všechno zaplatí."
"Jasně," Arthur vytáhl peněženku a z ní desetilibrovku. "Pro jistotu," usmál se na ni, když si ji od něj vzala. "Máš s sebou něco k jídlu? Od odpoledne jsi nic nejedla."
"Najím se u Erica."
"Jasně," odfrkl si Arthur. "A kdo ví, kdy to bude. Dej mi chvilku." I na tohle byl připravený. Proto jen skočil do kuchyně, kde byly v lednici připravené dva sendviče. "Tady máš. A zkus se vyspat, až tam dojedeš, ať už to je kdekoliv. A pamatuj, že když máš staršího kluka, neznamená to, že můžeš flákat školu."
"Co jsi, moje matka?"
"Těsně vedle - jenom chůva," usmál se na ni vesele. "A ještě jedna věc - jestli se o tomhle tvůj otec dozví, jsem bez práce a ty pravděpodobně zavřená doma do třiceti. Rozumíme si?"
"Naprosto. Díky, Arthure."

A s tím byla pryč. Arthur si povzdechl a přesunul se k sobě do pokoje. Tušil, že neusne, ale musel to alespoň zkusit. Koneckonců - další den byl čtvrtek a s ním i Ameliina terapie.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama